Mé děti, poslední dobou selhávám častěji, než jsem si kdy uměla představit...

Jsou dny, kdy se probudím, a přijde mi, že jste přes noc strašně vyrostly. Jakoby se vám trochu změnily rysy v obličeji, váš pohled je dospělejší a ráno si samy nachystáte snídani, aniž bych do toho musela zasahovat.

Jedna moje polovina je v úžasu a okouzlena tím, co nás všechno ještě čeká.

Ta druhá se ale děsí toho, jak rychle čas letí, aniž by to šlo jakkoliv zastavit. Nezaspala jsem to, jak rychle se měníte? Neuniklo mi kouzlo toho, jak rostete a s tím i vaše nezávislost? Proto se dost často ptám, jestli jsem vám předala dost.

S tím přichází i chvíle na mé přiznání

Vím, že nejsem vždycky tak dobrá máma, jakou bych chtěla být. Ani nevíte, jak moc toužím po tom být perfektní. Přesně taková, jak jsem si to představovala, když jsem vás ještě nosila v břiše.

Možná se k tomu občas přiblížím. Poslední dobou se ale dost často stane, že se té představě nepodobám vůbec.

Každý den totiž dělám chyby.

Někdy vybuchnu místo toho, abych byla citlivá.

Někdy vás poučuju a jediné, co v tu chvíli potřebujete, je obejmutí.

Stejně tak občas v denním shonu nedokážu rozlišit mezi tím, kdy si stěžujete, a kdy vás skutečně něco trápí.

A pak jsou tady i takové okamžiky, kdy to totálně pokazím. Dojde mi to často už při tom. Dívám se na sebe, jak kdybych pozorovala film, a než se naděju, lituju toho.

A to jsou chvíle, kdy mám pocit, že selhávám jako rodič

Dost často se to stává, když jsem vyčerpaná a vy to večer odnesete. Třeba naposledy, kdy jsem vůbec nic nestíhala, a vylila si vztek na vás. Moc bych si přála, abych to dokázala ukočírovat, ale ne vždycky se mi to povede.

Selhávám i tehdy, když mě totálně dusí obavy a strach z velkých věcí i těch maličkostí. Občas si zavařuju mozek desítkami otázek, na které nemám odpověď, a přijde mi, že z toho pomalu šílím. Myslela jsem si, že až budu dospělá, budu všechno chápat a dokážu spoustu věcí srovnat, ale spletla jsem se.

Nejčastěji je to ale ve chvílích, kdy zápasím sama se sebou. Pamatujte si, prosím, že to nikdy nemá nic společného s vámi. Nikdy. 

Zapomínám odpočívat a někdy to prostě ani nejde.

Zapomínám se smát a někdy na to nemám ani sílu.

Ale pracuju na tom.

Je tu ale něco zásadního, co chci, abyste věděly

Dost snadno se stane, že člověk přes negativní věci zapomene na všechno ostatní. Neříkám, že jsem jiná. 

I tak ale chci, abyste věděly, že když se na vás dívám, jsem tak strašně moc hrdá.

Vidím to, jak máte velké srdce,

jak se k sobě chováte, 

nesoudíte,

pomáháte, 

ale zároveň se nevzdáváte svého vlastního já.

Navždycky budu vaším největším fanouškem.

A tak vás moc prosím. Neměňte se. Zůstaňte takoví, jací jste.

Nebojte se říct nahlas, když dělám něco, co se vám nelíbí.  Svěřujte se mi se všemi svými strachy a nejistotami. Budeme jim čelit společně.

Nemůžu vám slíbit, že nebudu dělat chyby. Co vám ale slibuju, je, že nedovolím, abyste si přestaly myslet, že můžete dokázat cokoliv. 

Pevně doufám, že vás vaše nedokonalosti nebudou strašit tak, jako mě občas děsí ty mé. Že od nich nebudete utíkat, ale naopak se jim postavíte a budete se s nimi prát. Je dost pravděpodobné, že ne vždycky vyhrajete, ale stejně to nevzdáte.

Je úplně v pořádku, že to vždycky nevyjde.

Jestli jsme totiž my, lidé, v něčem mistři, pak v dělání chyb. A věřte mi, že jich taky nejspíš naděláte dost. To ale neznamená, že byste někomu měly dát příležitost, aby změnil to, co si o sobě samy myslíte. Ani mně ne. 

Vím, že jsem říkala, že čas děsně letí. A je to pravda.

I tak ale dost často nastane takový ten okamžik, který si pro sebe ukradneme, kdy jakoby se všechno kolem zastavilo, ztichlo a my vidíme jenom samy sebe. V tu zázračnou chvíli vás zahlédnu a jediné, co mě napadne, je…

Wow.

Takže teď ráno, když mi přijde, že jste zas přes noc strašně vyrostly, bych vám ráda řekla, jak jste báječní.

Jak mě fascinujete a inspirujete každý den.

Jak ze mě děláte lepšího člověka a jak bych bez vás rozhodně nebyla tam, kde jsem. 

V téhle rodině děláme všichni chyby a pokazíme věci, ve které jsme strašně moc doufali. Právě ale v těhle chvílích držíme pevně při sobě a jsme v tom společně. A to je daleko důležitější.

Pochopila jsem, že nikdy nebudu dokonalá, ale budu tady navždycky pro vás. To vám můžu slíbit.

S láskou,

máma.

Zdroj: Inspirací na článek jsou mé děti a taky web www.happyyouhappyfamily.com